Fero Fenič: Mindráky si nechci léčit vlastním filmem

(rozhovor je archivní)

Fero Fenič je – jak známo – jediný Čech z Nižné Šebastové na východním Slovensku. Po gymnáziu studoval tři roky publicistiku na FF UK, pak přešel na FAMU. Na vojně v Armádním filmu Praha. Do r. 1986 působil v Kolibě, propuštěn pro politickou nespolehlivost. Zadrželi ho na hranicích v Děčíně, protože převážel ilegální materiály zašité ve spacím pytli. Nejspíš ho tehdy někdo udal. Režíroval filmy Zvláštne bytosti, Džusový román a TV filmy Brehy nehy a Dedinský sen. V r. 1986 se usadil definitivně v Čechách, v r. 1992 založil společnost Febio (GEN, Genus, Česká soda, V.I.P.). poslouchá oldies, žije v romantickém zákoutí Starého Města, které má přímo pod okny pracovny, dá se s ním povídat snad o všem na světě… Fero je pro mne člověk s velkou duší.

Jaký je vlastně současný stav českého dokumentu?

Řekl bych, že obory, které v této zemi dosahují evropské a světové úrovně, jsou kamera a dokument. Tvůrcům je ale potřeba vytvořit příležitosti, aby mohli točit. Dokumentární filmy dnes skoro nevznikají a televize téměř výlučně dávají přednost publicistice. Na ČT 2 sice uvádějí i delší dokumenty, ale většinou obstojí jen ty zahraniční, které mají dostatečně silné téma. A rozplizlý, nepovedený tvar diváka od dokumentu jako od žánru spíš odradí. Myslím, že většina z našich dokumentů z cyklu Oko by obstála zpracovaná i na filmovém plátně.

 

Dá se z práce na dokumentech žít?

Dá, i když znám režiséry hraných a reklamních filmů, kteří bydlí ve vilách a mají slušná auta, ale neznám žádného takového režiséra dokumentů. Tento obor se ovšem může dělat jen srdcem a z vnitřní potřeby vyslovit se ke světu kolem sebe. U hraného filmu a reklamy jsou tvůrci, které bych ke spolupráci nepřizval, protože bych se bál, že tohle nedovedou. Že nenosí v sobě žádnou myšlenku. Přitom už mají za sebou i několik celovečerních filmů. Někteří také dokumentem pohrdají. Přitom podle mne není režie dokumentární a režie hraná, ale jen režie dobrá a špatná.

 

Jako dospívající holka, která první dojmy hltá z knížek a filmů, jsem viděla v obnovené premiéře váš Džusový román. Byl skvělý. Proč nenatočíte další film, když to, zdá se, umíte?

Myslíte? Já mám spíš pocit, že bych to měl přece jen ještě dokázat. Ale nejdřív se mi zdálo, že doba je rychlejší než moje nápady. Většinu scénářů jsem si psal sám, protože mám potřebu vyjadřovat se za sebe. Jenže než scénář napíšete a film natočíte, utečou dva roky. Nevěděl jsem, jestli by to, co v sobě nosím, bylo i potom aktuální a někoho oslovilo. A já chci natočit jen to, v co věřím. Možnost dělat film beru jako odměnu od života. Nechci točit za každou cenu. Na rozdíl od některých svých kolegů si já své problémy a mindráky nechci léčit filmem.

 

Máte tím na mysli nějaký konkrétní film?

To by bylo nefér. Ale podívejte se na to, co tady v posledních měsících vzniklo, a určitě tam takové tituly najdete.

 

Takže vás nezaujal žádný novější český film?

Nevzpomínám si. Mohl bych mluvit spíš o filmech, které mě neurazily.

 

Vraťme se k otázce. Proč netočíte?

Když jsem založil Febio, chtěl jsem do něj vložit spíš duchovní energii. Chtěl jsem točit. Jako každý se spíš vézt než táhnout. Jenže jsem se musel začít zabývat i organizační stránkou, protože to je vlastně produkční činnost. Nezbylo mi, než jít dopředu a stát se tahounem práce v téhle společnosti. A to bere čas a sílu. Na druhou stranu mám možnost autorsky se realizovat dokumenty. Dilema, zda celovečerní film ano, nebo ne, ale zůstává. Mám ovšem pocit, že česká hraná kinematografie se stala okrajovou záležitostí. Koho dnes zajímají české filmy? Kdo na ně chodí? O čem jsou? A čím pozitivním já můžu přispět? Jsem poctivý, proto si tu otázku kladu. Přitom tisk věnuje skoro každému českému filmu obrovskou pozornost. I sebevětší filmový blábol je ověnčený recenzemi a rozhovory. V tak malé zemi existují dva mezinárodní festivaly. Přitom který z našich filmů, i z let minulých, se promítal v nějakém velkém kině v Paříži nebo v New Yorku? Kolik filmů z posledních šesti let uvedl nějaký jen trochu známý festival alespoň v nějaké informační sekci? Žijeme stále ve falešných iluzích o našem vlastním významu. Celovečerní filmy dnes točí prakticky každý. Může se stát, že jednou natočí film syn nejbohatšího pražského řezníka, protože mu na to táta dá peníze. Nejsem možná tedy užitečnější v tom, co dělám právě teď? Kdysi mi jeden velice moudrý člověk řekl, že život je krátký a nikdy nevíme, kolik času nám ještě zbývá. Proto se máme snažit splnit si své sny. Věřím, že ještě alespoň jeden film natočím, jenom netuším kdy. Vždy jsem žil pro tu určitou chvíli. Nikdy jsem si nic neplánoval. Mám rád svobodu. Točil jsem jen to, co jsem chtěl, třeba jeden dokument ročně, a živil jsem se překlady a provázením turistů u CKM. Ani na Febiu nelpím. Nábytek do pracovny jsem si přinesl ze svého bytu a až skončíme, zase si ho odnesu. Jako jsem hostem na tomto světe, jsem hostem i ve Febiu.

 

Je s touhou po svobodě spojená i vaše záliba v cestování?

Určitě. Vyrůstal jsem v období, kdy se cestovat nemohlo. Z rodné vesnice jsem se nikam nedostal, dálky mě ale lákaly. Četl jsem cestopisy, učil jsem se jazyky. Jako jediný na gymnáziu jsem si vybral zeměpis coby maturitní předmět. Kontakt se zahraničím mi rozšířil pohled na svět. Pohled vesničana, jehož obzory byly do jisté míry zúžené.

 

Myslím si, že ten, kdo vyrostl na venkově, v sobě nosí větší pracovitost, ctižádost a hlavně zdravý selský rozum…

Řekl bych životaschopnost. Nikdy jsem nečekal, že mi někdo něco dá. Naučil jsem se postarat sám o sebe. Dětství prožívané na venkově je bez omezení a překážek. Jste volní, nejsou tu semafory ani pravidla pro to, jak a kam chodit. Dalo mi to schopnost být samostatný. Pokud v takovém prostředí vyrostete a dokážete to, co vám dalo, rozvíjet, získáte výhodu proti ostatním. Dětství považuji za nejdůležitější období života, mně v něm vštípili všechny zásady, podle kterých stále žiju.

 

Kde je vám ze všeho nejlíp?

V posteli. Přímo z ní vidím na chrámové hodiny na věži kostela. A protože bydlím v podkrovním bytě, splnil jsem si veliké přání a postavil jsem si terasu, odkud mám výhled na celé město. Je tam naprostý klid, a když vystoupím nahoru po schodech a podívám se na tu staletou krásu pod sebou, zmizí všechny starosti. Uvědomím si, jak jsou ve srovnání s věčností pomíjivé a nicotné. Snažím se udržet si nadhled, abych se netrápil tím, čím je zbytečné se trápit. Když si vezmete, pro co se člověk v životě souží, pláče, pohrává si s myšlenkou na sebevraždu, zjistíte, jak to bylo hloupé. Někdy se divím, jak jsem se mohl sám tak chovat. Když stojím tam nahoře nad městem, dívám se na sebe dole jako na cizího člověka a bývá to velice poučné. Zkuste to taky.

 

Prožíval jste často pocity marnosti?

Každý člověk má v sobě slabá místa. Jen u lidí, kteří působí sebejistě, nečekáte, že mají mindráky a bolesti. Můj problém je, že jsem člověk pochybující. Většině kroků, které jsem udělal, někdy dokonce zdánlivě suverénně, předcházelo tápání a pochybnosti. Pochybuji nejen o smyslu všeho, co dělám, ale i o smyslu svého života, své práce. Každý jsme si prožili také zlé věci. Naštěstí máme někde uvnitř zakódovánu obrannou schopnost pamatovat si spíš to dobré.

 

Zmínil jste se o sebevraždě. Měl jste důvod pomýšlet na ni?

Já mám život rád. Až tak rád, že bych byl ochotný žít ho i za nepříznivých, možná až ponižujících podmínek. Myslím si, že není nic cennějšího než život. Nic vyššího než dar života. Nedůvěřuji hrdinským činům, pro které ho prý lze obětovat, protože je za tím většinou slepý fanatismus.

 

Jste pokřtěný?

Jsem pokřtěný, i biřmovaný. Vyrůstal jsem vedle kostela, ve kterém byl klášter. Moji rodiče byli obyčejní, věřící lidé, kteří nikdy nevstoupili do žádné politické strany. V sedmdesátých letech, když chtěli vystěhovat faráře, mu moje matka nabídla náš dům a od té doby je u nás farní úřad. Jako kluk jsem ministroval, odchod do města mě ale dost změnil. Přesto je můj vztah k víře kladný. Věřím v duchovní sílu, která světu vtiskla řád a ovlivňuje jej, není to u mne ale spojeno s praktickým dodržováním nějakého konkrétního vyznání.

 

V pracovně máte bibli. Je tady tedy jen na efekt?

Dostal jsem ji od pána, který ji překládal, točili jsme o něm GEN. Nechal jsem si ji ve Febiu, protože doma mám vlastní. Je to velmi inspirující čtení, je to totiž nejen zpráva o naší lidské civilizaci, ale zároveň v mnohých momentech návod, jak žít. Neznamená to bohužel, že i já tak činím. Jsem stejný jako většina z nás a k bibli, k Bohu se utíkám až ve chvílích, kdy jsem v úzkých.

 

Kdy jste ji například otevřel?

Na Vánoce. Vzpomínám si na to, protože tehdy poprvé ve svém životě jsem je strávil v Praze. Poprvé jsem byl o Vánocích jinde než v Nižné Šebastové. Poctivě jsem tam každý rok jezdil, jednak z určité nostalgie a samozřejmě kvůli mamince. Tentokrát byla ale u sestry v panelákovém bytě a já jsem měl pocit, že svátky vánoční nechci trávit v podmínkách, které jim neodpovídají. Takže jsem zůstal v Praze.

 

A byly to hezké Vánoce?

Ano, protože proběhly podle mých přestav.

 

Probíhá i v soukromí všechno podle vašich představ?

V soukromí jsem velmi šťastný. Už několik let. Člověk by neměl být neskromný a měl by si považovat, když se mu od života dostává lásky, lidské i tvůrčí svobody, když může důstojně žít a živit se tím, co ho těší, protože mnoho lidí to štěstí nemá a musí se zabývat prací, kterou si prostě vydělají na chleba. Nikdy jsem si nemyslel, že se mi to povede. V Kolibě jsem si vydělával 1306 korun čistého, živila mě práce průvodce. Film mi byl spíš koníčkem. Teď se mi poprvé stalo, že práce, kterou miluji, mě také uživí. Řekněte sama, mám právo být nešťastný?

 

Dokážete oddělit práci od soukromí?

Mně se všechno mele dohromady, práce i soukromí. Jsem příliš emotivní. I když jsem se snažil vždy v těch racionálnějších chvilkách oddělovat práci od soukromí, nedařilo se mi to. Asi je to tím, že jednám víc srdcem než hlavou. Někdy je to výhoda, jindy nevýhoda. Jsem typ člověka, který v sobě nedokáže potlačit nesouhlas nebo nevoli a nesympatie. Neumím se přetvařovat, jsem zvyklý mluvit tak, jak myslím. Když mi někdo ublíží, dám to najevo a většinou na to nedovedu zapomenout. Nosím si v sobě neustále řadu zážitků, na které jejich aktéři třeba už dávno zapomněli, já je mám ale pořád v paměti. Stejně tak si v sobě ponesu až do konce života některá svá nesprávná rozhodnutí a omyly. Člověk s pamětí si pak v určitých životních situacích takové vzpomínky vybaví a bere si z nich ponaučení. Paměť mu vyšle varovný signál a on už nikdy stejnou chybu neudělá.

 

Co vás ještě štve, zlobí, mrzí?

Například když mě někdo neustále poučuje, to mě vytáčí. A platí to i pro politiku. Taky nedokážu snést žádné ponížení, a to ani jako nepřímý účastník.

 

Nikdy jsem vás neviděla v obleku jako jiné režiséry, producenty a ředitele. Proč?

Nemám rád uniformitu. Nikdy jsem nezastával žádné funkce, nepotřeboval jsem tedy obleky. Dnes mám jen jeden pořádný, jinak, pokud musím, kombinuji spíš saka, nejraději s džínami.

 

Jaké máte koníčky a záliby?

Každý rok si dopřeji dvě, tři cesty do světa. Mám rád vodu. Baví mě pozorovat lidi. Dovedl bych cestovat i sám a jen se dívat. O nás východňárech se říká, že to máme lehké, kam položíme kufr, tam jsme doma. Já v Čechách ale žiju už větší polovinu svého života.

 

Věříte na intuici?

Nevěřím, ale řídí celý můj život. Dodnes mi kolikrát rozum říká, co bych měl udělat. Já to ale neudělám, poslechu intuici, která je silnější, a znovu udělám to, co cítím a čemu věřím. Chápete, že nemám lehký život.

 

(rozhovor je z archivu, neaktualizován)

Foto: archiv

Fero Fenič (* 20. března 1951, Nižná Šebastová, Československo), občanským jménem František Fenič, je slovenský a český filmový režisér, scenárista, producent, filmový organizátor, televizní a filmový podnikatel. Jako režisér doposud natočil asi 35 různých filmových děl. V jeho filmové a televizní společnosti Febio (FEničův BIOgraf), známé svojí tvorbou nejen pro Českou televizi, ale i další tv stanice, vzniklo v létech 1992 – 2010 celkem 1261 dokumentárních i hraných pořadů. Mezinárodní filmový festival Praha – Febiofest, který založil v roce 1993 a jako majitel a ředitel ho vedl do roku 2012 (v současnosti působí jako jeho prezident), se stal jednou ze dvou nejmasovějších audiovizuálních akcí v ČR. Žije a pracuje v Praze.
Fenič vyrostl na východním Slovensku v rodině zemědělců jako poslední z pěti dětí, střední školu absolvoval v Prešově a roku 1969 nastoupil na katedru žurnalistiky FF Univerzity Komenského v Bratislavě. Po třech letech studia se přihlásil na Katedru dokumentární tvorby FAMU v Praze. Již jeho školní práce byly oceňovány na významných studentských filmových festivalech. Získal roční stipendium jako stážista nejstarší filmové školy světa – římské Centro sperimentale di cinematografia (1977), kde mj. napsal svou diplomovou práci a zdokonalil se v italštině. Po ukončení FAMU (1978) absolvoval roční vojenskou základní službu v Československém armádním filmu jako asistent režie a poté se stal zaměstnancem Štúdia krátkých filmov Slovenské filmové tvorby v Bratislavě-Kolibě (1979–1985), kde natočil řadu, výhradně autorských, dokumentů.

Jeho profesionální debut Diadém (1979) byl oceněn jako nejlepší dokument roku a Tam a späť (1980), který se do kin dostal až po roce 1989, byl v roce 1990 oceněn jako nejlepší dokument let 1969–1989 mezi zakázanými filmy. Několik dalších krátkých a středometrážních snímků realizoval v zakázce pro Slovenskou televizi studio Bratislava, kde vznikl i jeho první hraný televizní film Brehy něhy (1983), který však na své veřejné uvedení musel čekat několik let. Mezi tím debutoval celovečerním hraným filmem Džusový román (1984) ve FSB v Praze. I tento sociálně laděný hořký příběh dvou mladých lidí, kteří řeší nechtěné početí a rodina donutí dívku k interrupci, se pro svůj negativní obraz tehdejší společnosti dostal na plátna kin až za dalších celých pět let. Ze slovenského filmového studia Koliba ho pak propustili pro „politickou nespolehlivost a protisocialistické smýšlení“ a živil se jako průvodce cestovních kanceláři (1985–89).

V období nastupujícího politického uvolňování let 1988–1989 mu bylo umožněno v Krátkém filmu Praha natočit dokument Vlak do dospělosti o generaci děti narozených těsně po ruské okupaci (na uvedení do kin ale pak čekal ještě rok), také napsal scénář svého druhého českého hraného filmu (společně s E. Plítkem) a nastoupil do FSB (1989–1990). Podobenství o konci totalitního režimu Zvláštní bytosti bylo zařazeno do výroby a dokončeno v listopadových dnech roku 1989.

Na výzvu studentů začal Fenič působit jako vedoucí pedagog na KDT FAMU (1990–1994), ale postupně v něm dozrálo rozhodnutí založit vlastní filmovou a televizní produkční společnost, v níž chtěl vytvořit základnu pro nezávislou dokumentární tvorbu. Nazval ji Febio (Feničův Biograf). Od založení (1991) vyprodukovala více než 1300 dokumentárních filmů pro všechny české čtyři celoplošné televize a další objednatele a shromáždila kolem sebe více než 155 režisérů a režisérek, drtivou většinu tvůrců té doby. Výrazně přispěla k popularitě dokumentu jako svébytné filmové (televizní) disciplíny mezi lidmi (první díly GENu sledovalo přes 60 % diváků), a z hlediska výrobního, ideového i estetického se v mnohém stala vlajkovou lodí oboru, dokonce i určitou vnitřní konkurencí v kolosu ČT.
Tvorba

Feničovu autorskou tvorbu, ostatně i jako životní dráhu, je nutno rozdělit na dvě etapy: před založením Febia a po něm.

Filmy první etapy vynikaly pronikavou filmovou řečí. Ještě ve škole zformoval svůj vizuální styl, který se snoubil s často drsným autentickým svědectvím o životě. Ve školním cvičení Človečina (1974) zrekonstruoval lynč ruské ženy, který se odehrál v Košicích roku 1968 po vstupu vojsk Varšavské smlouvy a ve filmu Labutia púť (1975) zjevil pocity starých lidí dožívajících v malé vesničce Vlkolinec nad Ružomberkem. Absolvoval portrétem amatérského archeologa, zemědělce a starého mládence, Viliama Kráľoviče, který našel nové důkazy o pobytu Římanů na našem území. Snímek Ako sa pan Kráľovič stal kráľom (1977) získal čestné uznání v Oberhausenu.

Jeho profesionální díla pokračovala v hledání základních podob nejobyčejnějšího života, nejčastěji ze současné slovenské vesnice (Tak som prešla velký svet, 1982; Bartomijov dom, 1985), výjimečně i ze světa oficiální kultury (Trate života Josefa Kronera, 1984).

Výrazný byl jeho debut Diadém (1978), s níž měl první „schvalovací“ potíže. Představil čtveřici učňů, kteří si chtějí založit kapelu a musí se účastnit tzv. přehrávek (schvalovací proces socialistického režimu, resp. aplikace cenzury). Přestože obsahoval stylizační postupy, natočil ho syrovým rukopisem známým z dokumentaristiky 60. let a názorově velmi otevřeně – filmová kritika jej přirovnávala k Formanově Konkursu (1963). Získal Hlavní cenu na Festivalu čs. filmové tvorby Piešťany 1979, Čestné uznání na MFF Lipsko 1979 a vůbec patřil k nejoceňovanějším filmům roku. Další dokument Tam a späť (1980) o údělu života východoslovenských dělníků pracujících v Praze a posílajících peníze domů se do distribuce vůbec nedostal, resp. až po roce 1989 a byl tehdy oceněn na Festivalu čs. filmů v Bratislavě jako nejlepší česko-slovenský dokument let 1969–1989.

Svým způsobem přelomový byl jeho poslední dokument točený na filmovou surovinu: Vlak do dospělosti (1990) o brancích, kteří se narodili roku 1969 a nyní nastupují na základní vojenskou službu. Živelný reportážní film vnějškově odkazoval na vlakové sportovní „chuligány“, avšak s tím rozdílem, že tito mladíci jeli „sloužit vlasti“. Z tohoto rozporu vznikla zcela bezprostřední anketa nejen o smyslu vojny, ale potažmo o hrdosti a společenském zřízení, stala se jasným důkazem o nespokojenosti mladých lidí v současném státě. Získal mj. Hlavní cenu v kategorii dokumentárních filmů na Festivalu českých a slovenských filmů v Bratislavě 1990 a cenu kritiky FIPRESCI na MFF v Oberhausenu 1990.

Při založení Febia vznikla myšlenka cyklu OKO – pohled na současnost, čemuž pomohla i změna technologie (video). Sám Fenič natočil prvních 6 dílů: o životě v nejvzdálenějších obcích Československa Odsud – potial (1992), o absurditě života na Podkarpatské Rusi Praha slzám nevěří (1992), o jednom předvolebním dni leadrů politických stran Vůdci (1992), o prvním dni voleb ve věznici, domově důchodců a romské vesnici Všichni dobří voliči (s V. Drhou a P. Slavíkem, 1992), o cestě slovenského národa k Bohu Bůh s námi (1992), a hlavně film Nejšťastnější den Anny Mečiarové (1992) o matce slovenského premiéra Vladimíra Mečiara, realizovaný v den vyhlášení svrchovanosti Slovenska.

Dál se k režii vracel jen v případě, kdy chtěl v některém ze „svých“ cyklů nastavit směr, či pouze pro radost. Jako jubilejní, 50. vydání cyklu zaznamenal poslední hodiny společného státu Republika v začátcích a koncích (1993). Pro projekt GEN si vybral majitele cestovní kanceláře Václava Fischera (1993) a zpěvačku Hanu Hegerovou (1994); pro Genus nejstaršího pediatra světa Josefa Švejcara (1995).

Autorsky se podílel i na prvních dílech cyklu Česká soda (1993) a vytvořil i její celovečerní střihovou filmovou verzi (1997), která byla v ČR prvním filmem zkopírovaným z videa.

Pro ČT zkomponoval dva velké archivní projekty: první, „Den ČST“ se uskutečnil 20. 11. 1999 a spočíval na nápadu, že se na 960 minutách (tj. 16 hodin) skrze archivy virtuálně vrátí na obrazovky vysílání bývalé ČST, a tak se opět „spojí“ Československo. Ve druhém, nazvaném „Sametová noc“ a konaném 18. 12. 1999 se 480 minut (tj. 8 hodin), se vysílaly seřazené, ale nesestříhané materiály z událostí roku 1989.

V roce 2004 byl jeho scénář hraného celovečerního filmu „Česká komedie“ oceněn 3. místem ve scenáristické soutěži Českého lva o Cenu Sazky. Film však zatím nebyl realizován.

S kolektivem svých spolupracovníků vytvořil v roce 2008 rozsáhlou knižní encyklopedii Fenomén Febio, která podrobně mapuje dějiny studia Febio let 1991–2008.

Fenič patří k pozoruhodným postavám české a slovenské dokumentaristiky. Je po Pavlu Tigridovi druhým nositelem Ceny 1. června 1953, udělované za „prosazování demokracie a důslednou obhajobu lidských práv prostřednictvím tisku, rozhlasu a televize“. Východoslovenské krajské město Prešov mu v červnu 2009 udělilo svou výroční Cenu města.

 

 

O autorovi

Více článků od

 

0 Komentáře

Buďte první, kdo přidá komentář...

Přidejte komentář