Jevgenij Pljuščenko: Není ostuda upadnout, ostuda je nevstat!

Původně jsem zdvořile vykala, ale nešlo mi to, protože ten rozhovor byl velká legrace. Je to člověk vtipný a inteligentní. Z kluka z malé ruské vesničky vyrostl v opravdovou hvězdu. Má krásnou ženu, miluje psy, pomáhá opuštěným kočkám, doma má perského kocoura a je pravděpodobně tím nejlepším krasobruslařem světa. Přezdívá se mu KING OF ICE, Král ledu. Jmenuje se Jevgenij Pljuščenko.

 

Budeme se bavit raději rusky než anglicky, ne? Máte rád angličtinu? Já jí mluvím, ale nerada.

Já taky. Jasně že mluvím anglicky, jezdím po celém světě a domlouvám se anglicky, ale ruština je můj rodný jazyk. Protože je to stejně jako čeština slovanský jazyk, rozumím pochopitelně částečně česky. Je paradoxní, že čeští novináři se mnou mluví anglicky. Já jim to ale neberu :-) Když chtějí být světoví…

Naučili se v Americe říkat vám Žeňo, tedy zdrobnělinou jména Jevgenij?

Ne, to pochopíte jen vy, Češi. Američan nepochopí, že Jevgenijovi se říká podomácku Žeňa. Amerika je vůbec svět sám pro sebe. Když jsem sem poprvé přijel, pozvali mě na párty. Všichni mi klepali na rameno, usmívali se, ptali se „Jak se máš?“, ale než jsem stihl odpovědět, už byli na druhém konci sálu. Dnes už jsem moudřejší, ale tehdy jsem to nechápal. A tak jsem se sbalil a letěl domů, za mámou, za kocourem, za kamarády a za svojí tehdejší holkou.

Já myslela, že skoro všichni krasobruslaři jsou na chlapy.

Tak k těm já nepatřím. Ale nerozlišuji v branži, kdo je nebo není gay. Zajímá mě, co kdo umí a jaký je člověk. Jestli je fér nebo podrazák.

Kdo je tvůj největší soupeř?

Já sám. Nesleduji už soupeře. Jsem sám sobě tím největším soupeřem. Zápasím se zdravím, s tím dostat ze sebe to nejlepší. Ale to zná každý, kdo je na vrcholu a koho z něj chtějí srazit.

Vnímáš tedy, že spousta lidí ti nepřeje, ze závisti… nebo proč vlastně?

Neznám přesně jejich pohnutky a nechci je analyzovat. Někdo mi závidí peníze, někdo úspěch, někdo by mě nejradši viděl na zemi, aby se sám dostal na moje místo. Pro někoho jsem starý, nemocný, nemožný, nemoderní. Dinosaurus krasobruslení. Po operacích, ve věku, kdy už bych toho podle nich měl nechat. Snažím se na ně nemyslet. Kdybych měl myslet na to, co říkají, musel bych se zbláznit. Snažím se koncentrovat uvnitř, do sebe. Potřebuji funkční rodinu, kolem sebe přátele, dobré lidi. Nechci se s nimi bavit o bruslení. Chci se bavit o knížkách, o tom, co bude k večeři, zahrát si ping pong.

Viděla jsem tě u pinčesu v takové legrační, šíleně odrbané rudofialové teplákovce a na rozbruslení ve starém tričku. Mezi o deset let mladšími kluky v módním oblečení jsi vypadal tak nějak sympaticky domácky.

Já chci být v pohodě, nejradši nosím to, v čem se cítím dobře. A na rozbruslení nebo do šatny nepotřebuji nic než teplákovku nebo tričko, které mám rád. Nejsem snob. Mám nosit značkové košile, když to stejně hned propotím a hodí se to do prádla? Na to já si nehraji. Jsem takový, jaký jsem. A komu se to nelíbí, ať si trhne.

A co manželka Jana Rudkovská? Je manažerkou a vlastní několik salonů krásy.

Ano, je to její byznys, do toho já jí nemluvím. Na recepce chodím samozřejmě oblečený společensky, mám rád hezké věci. Jana by asi teplákovku nepřežila.

A jaká je?

Hodná a má mě ráda. Co mám říct víc? Růžové to není v žádném vztahu, vždycky jsou lepší a horší dny. Nechci ale ten vztah ztratit. Už jednou jsem se rozváděl. Snažím se, aby nám to fungovalo, a Jana taky. Pro mě je zásadní, že má pro mě porozumění. Vzal jsem si ženu, která je moudrá a chápavá.

V bulvárních plátcích se probírá tvůj majetek, vlastníš nemovitosti, hotel, krasobruslařskou školu, provozuješ televizní a krasobruslařskou show, jsi prý Putinovým oblíbencem, angažuješ se v politice. Platíš si rozsáhlý realizační tým.

Takové otázky fakt nesnáším. Realizační tým zahrnuje kromě trenérů i fyzioterapeuty, maséry, dietology, produkční, kostyméry a mnoho dalších lidí, které musím zaplatit. Moje práce se na vrcholové úrovni na koleni dělat nedá. Když chcete něco dokázat, musíte spolupracovat s těmi nejlepšími v oboru. Všechno to ale stojí peníze a ty musím vydělat. Kromě toho si myslím, že v rodině by měl vydělávat muž, jsem rád, že mohu koupit ženě auto nebo že jsem mohl mámě, které vděčím za všechno, čím jsem, koupit dům. V politice se angažuji proto, že se nemůžu dívat na to, co se kolem mne děje. Mám výhodu, že jsem známý člověk a lidé mi věří. Proto mám šanci něco pro lidi udělat. Mohu mluvit do médií, lidé moje názory čtou a přemýšlejí o nich. Je to ale i velká zodpovědnost. Rozuměj, já bych se nemusel nějak zabývat politikou. Uživím se, nepotřebuji ji. Já to dělám proto, že chci. A když mi Putin dá ocenění, jsem na to hrdý. Já bruslím za Rusko! Jsem Rus. Je to nejvyšší ocenění, které mohu dostat. Dnešní mladí sportovci často zapomínají, kde se naučili základním dovednostem a kde se o ně starali, kde je vychovali. Na to já nezapomínám. Mohl bych se odstěhovat, můžu si koupit barák na Floridě nebo v Karibiku a žít tam. Já jsem ale Rus a mám doma přátele, rodinu, syna z prvního manželství.

Se synem už se můžeš stýkat?

Ano, vyhrál jsem soudní spor a smím se stýkat se synem. Bylo to strašné, když mi ho bývalá žena nechtěla půjčovat. Zvonil jsem třeba marně u dveří, neotevírali mi. Později zase tvrdili synovi, že jsem jeho strýc, nechtěli mu říct, že jsem jeho otec. Přitom já jsem manželčině rodině tolik věřil. Byl jsem naivní, dal jsem jim spoustu peněz. Jenže musíš si někdy natlouct pusu, aby ses poučila. S Janou bych chtěl mít další děti a až jednou skončím s bruslením, chci se věnovat hodně rodině. Bez rodiny a bez zázemí nejsi nic. Děti jsou základ rodinného života. Chtěl bych, aby vyrostly v tak harmonické rodině, jakou jsem měl já. Máma mě v mých pěti letech vzala na bruslení, protože jsem byl slabé a věčně nemocné dítě – chtěla, abych sportoval. Vozila mě na tréninky, pomáhala mi, obětovala se. Když mi bylo jedenáct, skončil u nás provoz zimního stadionu. Naštěstí se o mně dozvěděl trenér Alexej Mišin a vzal mě k sobě do Sankt-Petěrburgu. Stěhoval jsem se tam sám, teprve později přijeli rodiče. Bydlel jsem zpočátku nějakou dobu i sám bylo mi dvanáct, sám jsem vařil, uklízel –, pak u trenéra Mišina, který se o mne staral jako o syna. Máma byla v domácnosti, táta byl tesař a moc peněz jsme neměli. Mišin řekl, že kluk potřebuje pořádný kabát, ovoce, sportovní vybavení. Vždycky taktně podstrčil mámě peníze, aby mi něco koupila. Nikdy mu to nezapomenu. Naučil jsem se znát hodnotu peněz. Bez nich to prostě v životě nejde.

Mišin je dodnes tvým trenérem. Proč?

Je nejlepší. Věřím mu a on mně. Vždycky zůstaňte s těmi, s nimiž si vzájemně věříte a máte se rádi. Důvěra, láska, přátelství, to jsou hodnoty, na které lidé dnes zapomínají. Vrcholový sport se rádoby zprofesionalizoval, tyto hodnoty z něj jakoby mizí. Já na ně ale věřím. Nebudu trénovat u někoho, koho nemám rád. Alexej Mišin je jak můj táta.

Za co jsi utratil první vydělané peníze?

Koupil jsem mámě zimní kabát.

Co je nejlepší jídlo z máminy kuchyně?

Obyčejné pečené brambory a pravý ruský boršč.

Dáme si zmrzlinu? Jakou? Pistáciovou? Jahodovou?

Banánovou, jo? Nejlepší moroženoje je stejně v Rusku. Jedl jsem zmrzliny italské, španělské i americké, ale když si zajdeš někam do staré ruské cukrárny, ne do nějaké té moderní v italském stylu, dej si tam pravou ruskou zmrzlinu. Ta nemá chybu.

Co rád jíš? Držíš dietu?

Záleží na tom, zda potřebuji snížit váhu, jestli jsem v intenzivním tréninku nebo ne. Mám rád kuře na všechny způsoby, taky ho umím v kuchyni připravit, i když na nějaké velké vaření nemám čas. Jinak jím ale všechno. Nejlepší kousky ale na mně vždycky vyloudí naši psi a kocour. Mám buldoka, teriéra a perského kocoura.

Na YouTube kolují videa, kde nabízíš opuštěné kočky. Je to nějak marketingově šikovně vymyšlená reklama? A kdo na to přišel?

Já nemám zapotřebí dělat taková laciná gesta. Vždycky jsme měli doma zvířata a mám je rád. Vzniklo to tak, že jsem chtěl pomoct najít nový domov pro kotě, tak jsme si řekli, že tomu může napomoct můj obličej, a dali jsme video na Internet. Zvířete se opravdu zájemci ujali. Je to možná maličkost, ale pro mě to má smysl. Těžko stihnu při svých povinnostech provozovat útulek. Ani nejsem žádný filantrop, spasitel zatoulaných zvířat a pomáhač lidem v nouzi. Když ale člověk může udělat v životě dobrou věc, má to udělat. Také mi hodně lidí v životě pomohlo. Jen splácím životu dluh.

Oblíbené heslo?

„Není ostuda upadnout, ostuda je nevstat!“ Na ledě jsem upadl mockrát. Důležité je vždy znovu vstát.

Máš opakovaně operovaná kolena, lékaři prý pochybovali, zda vůbec budeš chodit, natož bruslit. Jak to děláš, že jdeš pořád dál? Kde se to v tobě bere, ta síla, to odhodlání?

Nevím. Nejsem psycholog. Máma brečela, přemlouvala mě, ať už bruslení nechám, že mohu jezdit jen rekreačně, trénovat, občas si zahrát tenis, který mám rád. Já se rozhodl, že to ještě zkusím. Jen Bůh ale ví, jak to dopadne. Nikdo z nás nevidí dopředu. Já se držím toho, vydat ze sebe v přítomnou chvíli to nejlepší, co umím, a život ukáže, co dál.

Pojedeš na olympiádu do Soči za dva roky?

Nevím, nejsem prorok, chceš po mně, abych předvídal události. Záleží na zdraví a na výsledku další operace. Je fakt, že je to olympiáda v mojí rodné zemi. Chtěl bych zlato. Ale nemůžu než se modlit a dělat pro to, co mohu.

Jsi tedy věřící? Všimla jsem, že se křižuješ a pokaždé děkuješ, když se ti jízda povede.

Na tu otázku nechci odpovídat. Odpověď je tak interní a týká se tak niterných věcí, že se o ni nechci dělit se čtenáři. Omlouvám se.

Co tě nejvíc trápí, o co se nejvíc bojíš?

O zdraví svých rodičů a svých blízkých.

Na co myslíš, když závodíš, když trénuješ? Na peníze? Na výhru? Co tě žene? Touha po vítězství, slávě…?

Když něco děláš pořádně, nemyslíš ani na medaili, ani na peníze. Myslíš jen na to, odvést co nejlepší výkon. Když chirurg provádí složitou operaci, nemyslí na to, kolik peněz mu přijde na výplatní pásce. Chce být jen co nejlepší. Když malíř maluje obraz, nemyslí na cenu, kterou může vyhrát, nebo na kritiky v novinách. Jen odvádí co nejlepší práci. Mojí jedinou motivací je být co nejlepší. Jak to jen v tu chvíli jde. Chci vyhrát a dělám pro to maximum.

Vyčítáš si chyby?

Ano. Jsem sebekritický. S přibývajícím věkem se jimi už ale přece jen týrám o něco méně než dřív, kdy jsem z každé chyby, z každého selhání, zaváhání byl strašlivě nešťastný.

Já mívala na stěně citát z jednoho filmu: „I ti nejlepší dělají chyby a musejí je překonávat.“ Nedokázala jsem si totiž chyby odpouštět.

Cítil jsem to stejně. Jen když jsi perfekcionista, když máš vysoko nastavenou laťku, prorazíš do světa. Dnes děkuji těm, kteří mi nevěřili, kteří mi nepřáli a snažili se mi podrazit nohy. Když něco opravdu chceš a makáš na tom, tak se ti to splní. To je takový nějaký nepsaný zákon, který prostě funguje. Otázka je, kolik tomu obětuješ. Lidé dnes chtějí všechno a nedávají nic nebo jen málo. Já věřím na rovnováhu: dáš – dostaneš.

Jaký máš vztah k divákům?

Pro ně přece jezdím. Nikdy neodbývám show, i když bych možná mohl polevit, snížit malinko laťku, nedělám to. Mohu mít horečku, špatnou náladu, bolí mě břicho, jsem unavený, ale nesmí to být znát. Ti lidé si zaplatili peníze – a často těžce vydělané peníze – aby něco viděli a pobavili se. Mají na to právo. Snažím se, aby bylo na co se dívat. Proto mám v repertoáru show jako Sex Bomb a spoustu legrácek. Chci také krasobruslení přiblížit lidem, kteří by se na něj jinak nedívali, protože jej považovali do té doby za nudný, jaksi komorní sport. A mimochodem, já se bavím při takové jízdě taky.

Pomáhají ti dopisy a maily fanoušků?

Hodně. Jasně že mám někdy plné zuby toho, že mě pořád někdo na ulici zastavuje, když si jdu nakoupit nebo si potřebuji odskočit na záchod. Nejsem stroj na dobrou náladu. Ale když jsem byl v jakékoliv krizi, pomohla mi víra tolika lidí v to, že ještě něco umím a že dokážu to, co chci. Věřím na pozitivní energii, na to, že lidé se spojí a něco si silně přejí. Na síle přání je ostatně postavena modlitba, v modlitbě je síla přání, víra, vděčnost.

Uvědomuješ si, kolik lidí na celém světě inspiruješ? Lidí nemocných, takových, o kterých se říkalo, že jsou staří, „odepsaní“, ti všichni sledovali tvůj návrat na led a říkali si: „Když to dokáže on, dokážu to i já.“

Na to před výkonem a pak na ledě nesmím myslet. Musím se koncentrovat na jízdu. Jsem si ale vědomý toho, že mám vůči příznivcům zodpovědnost. Proto chodím na tiskovky, dávám rozhovory, mluvím s lidmi. Jenže času je málo. Myslíš, že můžu poděkovat, není to hloupý?

Klidně, poděkuj.

Dík všem fanouškům za to, že mi držíte palce a jste se mnou. Není to fráze. Chci jen vzkázat lidem, že každý si může splnit své sny a udělat něco pro to, aby život byl ještě lepší. Taky jsem byl chudý kluk z vesnice, žili jsme ve vesnici Solněčnaja v Chabarovské oblasti, pak ve Volgogradu. Bydleli jsme v dřevěné maringotce, měli jsme i spolubydlící, sotva jsme se tam vešli. Nejsem žádný nadčlověk, mám lidské chyby, nejsem žádný ideál. Vždycky se ale snažím hrát to na tomhle světě co nejlíp. Nemyslím, že bych někoho vědomě podrazil nebo mu ublížil. A zkusit hrát v životě fair play může každý.

Tak abychom skončili. Co ještě říct? Třeba co bys v životě neudělal?

Asi bych neskočil z letadla padákem. Nejsem žádný dobrodruh.

Co ti vadí na vlastním vzhledu? Mnoho žen a dívek tě považuje za svůj idol.

Já? Idol? Mám velký nos a odstávají mi uši. Léta jsem ze sebe měl komplexy a dodnes se rozhodně nepovažuji za modela. Někdy se navzájem dobíráme s houslistou Edvinem Martonem, se kterým spolupracuji, kdo z nás má nos větší. Většinou ale vyhrávám já :-)

No a co mám říkat já, mám nos jako bambuli!

Každý nějak vypadáme, to není podstatné. Já musím dobře bruslit, aby bylo na co koukat a nikdo si nevšímal nosu a uší-plácaček :-)

Když mluvíš anglicky, máš v ní jasný ruský akcent. Studoval jsi někde angličtinu? Co jsi vlastně vystudoval?

Hele, já budu vždycky Rus. Vždycky budu mít v angličtině ruský akcent, jsem na to i pyšný a nehodlám se ho zbavovat. Vypadám jako Rus, mluvím jako Rus a reprezentuji Rusko. Anglicky jsem se učil v praxi, nechodil jsem do žádných kurzů. Vystudoval jsem nejprve na fakultě tělesné výchovy a pak na fakultě turistického ruchu a hotelnictví na univerzitě v Sankt-Petěrburgu. Jasně že jsem studoval externě, nemohl jsem denně chodit do školy. Zkoušky jsem ale složil a učil jsem se na ně poctivě. Budeme ale už muset končit, promiň, musím už jít.

Tak poslední otázka. Jaké máš sny?

Bruslit. Když jsem dřív zkusil nechat bruslení, bylo v mém životě prázdno. Postupem času přibylo aktivit a asi bych už takové prázdno necítil, přesto bruslení nechat nemůžu. I po těch letech ho mám rád. Potkalo mě životní štěstí, které přeji každému – smět dělat to, co mám rád. A každý den za to tomu nahoře děkuji.

 

VIZITKA

Jevgenij Viktorovič Pljuščenko, ruský krasobruslař, se narodil 3. listopadu 1982. Jedná se o trojnásobného mistra světa v letech 2001, 2002, 2003 a sedminásobného mistra Evropy v letech 2000, 2001, 2003, 2005, 2006, 2010 a 2012. Pljuščenko patří mezi nejúspěšnější krasobruslaře všech dob – za svou kariéru nasbíral v soutěžích, kterých se účastnil, těžko uvěřitelných 45 zlatých, 12 stříbrných a 4 bronzové medaile. Během své kariéry získal sedmdesátkrát nejvyšší známku 6,0 bodů podle starého systému hodnocení. Současně se stal nejmladším krasobruslařem, který ji dostal – poprvé ve svých 16 letech. Žije v Sankt-Petěrburgu (Petrohradě). Je ženatý, má syna Kristiána z prvního manželství.

 

O autorovi

Více článků od

 

2 Komentáře

  1. eva napsal:

    Užasná show v Brně,Žěňa nemá prostě žádnou chybičku.Je upřímný a skvělý jak při krasobruslení tak v životě.Těším se příští vystoupení a přeji všechno nejlepší na olympiádě v Soči.

    • Regis napsal:

      to His Majesty:prosedm, piš česky a bez sprostfdch slov, tohle čtou i male9 děti a když už jim děle1m vzor, tak ať nuelmved jak kane1love9. DedkyMraze1k

Přidejte komentář