Milan Kopečný: Cestovat můžete i za pár korun!

Milan Kopečný z Prahy je zkušeným cestovatelem. Skromně sice říká, že do profesionálního cestovatele má daleko, my jsme ale slyšeli „šeptandou“ po Praze opak, a to že na motorce či pomocí jiných dopravních prostředků sjezdil notný kus světa. Pojďme se tedy zeptat na pár tipů, zážitků a zkušeností z cestování a nejen z něj.

 

Jak jste se dostal k cestování? Vzpomínáte si, kdy a kam jste vyrazil na první cesty?

Jak jsem se dostal k cestování? Já vlastně ani nevím. Pátrám po nějakých toulavých genech u svých předků, ale marně. Mí rodiče jsou nejraději doma a na výlety škodovkou do Bulharska jen nostalgicky vzpomínají. První cesty začaly asi jako u většiny mých vrstevníků, a to s „usárnou“ na zádech do nedalekých lesů na vandr. Později mi přestaly vyhovovat cesty od hospody k hospodě a začal jsem jezdit na hory. V té době jsem přešel snad všechny hřebenovky našich i slovenských hor, a tak jsem začal vyrážet do zahraničí. Tehdy to znamenalo vyrazit do Rumunska nebo Bulharska. Abych se vrátil k otázce – moje první samostatná cesta byla ve 14 letech asi na tři dny na Sázavu.

Co takhle stát se profesionálním cestovatelem? Čím se v soukromí živíte?

Krásná představa, jenže to znamená se cestováním živit. Když pominu to, že se naprosto necítím nikým výjimečným, tak bych se dostal do situace, kdy by se z koníčka stala práce. A to nechci. I když o svých cestách píšu a pořádám přednášky, dělám to proto, že mě to baví, a nikoliv proto, že si tím potřebuji vydělat na další cestu. Nicméně obdivuji se a fandím těm, kteří se touto cestou vydali.

Jsem původem lesní inženýr, ale kvůli těm svým „toulavým botám“ jsem odešel z Jeseníků a přestěhoval se do Prahy za možnostmi cestování. Vyzkoušel jsem podnikání v zahraničním obchodě, měl jsem i loveckou cestovku, ale nakonec jsem skončil v malé dopravní firmě, kde jsem už asi deset let.

Dá se cestovat i „za pár korun“? Můžete dát čtenářům pár tipů, jak ušetřit na cestách?

Cestovat se samozřejmě dá se zlatou kreditkou od hotelu k hotelu, ale také pouze se spacákem a stopem. Vzpomínám často na svou první větší cestu, která se odehrála na jaře roku 1990, kdy jsem vyrazil do Maroka. Doma jsem zakoupil zpáteční jízdenku na vlak do Madridu a zbytek cesty jsem jel stopem. Spal jsem po mládežnických ubytovnách, a když mi došla zásoba kolínek, živil jsem se tím nejlevnějším, co se dalo koupit. Peněz jsem měl opravdu minimum, a tak když měl potom zpáteční vlak kvůli větrné smršti v západní Evropě skoro 12 hodin zpoždění, poslední den jsem už neměl co jíst a v kapse ani fenik. Nicméně každý cestovatel potvrdí, že za rok člověk nevzpomíná na to, co měl k jídlu a kde spal, ale co viděl a s kým zajímavým se setkal. No a jak ušetřit na cestách? Na toto téma bylo již napsáno několik knih a já žádné jiné speciální rady nemám, snad jen tu, kterou se řídím sám. Na každou cestu je dobré se připravit, a to i po stránce teoretické. Vždy zakoupím průvodce – nejraději Lonely Planet – a tam si vyberu možnosti ubytování, které odpovídají mému rozpočtu, zjistím, jaké jsou možnosti volného přespávání a na jaké náklady se mám připravit. Například při loňské cestě po Islandu jsem se z průvodce dozvěděl, že nejlevnější stravování je na benzínkách… napadlo by vás to po zkušenostech z těch českých? Jinak jsem se naučil, že nemá cenu s sebou tahat zásoby jídla, protože všude se najdou supermarkety, v nichž jsou ceny potravin podobné těm našim, a navíc má člověk možnost ochutnat místní stravu, což je též součást poznávání jiné země a její kultury.

Jakými dopravními prostředky cestujete? Děláte i nějaké pěší cesty?

Každý, kdo cestuje, využívá téměř všechny dostupné dopravní prostředky, ale každý má svůj oblíbený a preferovaný. Nejsem výjimkou, takže na dlouhé přesuny využívám letadlo a na místě se pohybuji místními autobusy, vlaky anebo si pronajmu auto či motocykl. Samozřejmě ani pěší chůzi se nevyhnu, ale ze zdravotních důvodů již nepodnikám delší několikadenní túry jako v mládí.

Když cestuji po Evropě a s přítelkyní, jedeme autem, když jedu sám, jedu na motocyklu. Jízda na motorce je mým koníčkem, a tak u mě cestování na motorce spojuje dohromady dvě velké lásky. Snažím se každý rok podniknout alespoň jednu větší či menší cestu na tomto dopravním prostředku.

Jaké země jste navštívil? Které z nich vás nejvíce zaujaly a čím?

Vzhledem k tomu, že jsem pořádně mohl začít cestovat až po roce devadesát a mám náročnou práci, při které mohu cestování věnovat ročně jen několik týdnů, mé cestovatelské „portfolio“ není nijak závratné, jak si lidé myslí. O to víc si však každou cestu užívám. Pro někoho je ideální představou dovolené pobyt u moře, já si ji však neumím představit bez pohybu, přemisťování se a poznávání. Chudák moje přítelkyně, když jsme byli spolu v Brazílii – slíbil jsem jí alespoň tři dny na pláži, ale nakonec jsem to tam vydržel den a půl a pak ji donutil k dalšímu přesunu. Neznamená to však, že po krásných místech pobíhám v poklusu a již přemýšlím, kde bude další zastávka. Naopak hrozně rád vychutnávám krásu okamžiku, rád si uvědomuji, kde jsem, co tam dělám a co vidím. Rád fotím, a tak se vždy rozhlížím po okolí a hledám netradiční pohledy, drobnou krásu i pohled „zezadu“. No a které země jsem navštívil a které na mě nejvíce zapůsobily? Každá země je svým způsobem krásná a exotická. Nemusí to být jen ty za oceánem, i když na nás přece jen tak působí. Takže nezapomenutelné zážitky mám ze Srí Lanky, Brazílie, JAR, ale stejně tak nadšený jsem byl v Maroku, Norsku, na Sicílii, Řecku a Albánii. Velmi rád vzpomínám na cestu motorkou po ruské Karélii a v nejčerstvější paměti mám loňskou motocestu po Islandu. Jižní státy překypují živočišností, radostí ze života a tak trochu nepořádkem a anarchií, zatímco severské státy jsou plné majestátního klidu, prostoru a pro někoho možná i trochu smutné a „plačtivé“ přírody. Ať jsem kdekoliv, snažím se splynout s místní atmosférou a užívat si ji. A ještě poznámka na závěr – cesta po ruské Karélii se všem poučkám vymyká a bylo by to na dlouhé povídání.

Na jakých motorkách jste jezdil a kterou máte dnes?

Nebudu začínat tím, jak jsem jako kluk na vesnici proháněl „fichtla“, ale přejdu rovnou k té opravdu velké. Bylo to asi v roce 1994, kdy jsem se rozhodl vyměnit svou Jawu 350 za něco většího. A jelikož nejsem troškař, zakoupil jsem starší Yamahu FJ 1200. Koupě proběhla velice zajímavě, neboť jsem ještě neměl připravené peníze a jen jsem si objížděl inzeráty, abych se pokochal nabídkou na vlastní oči. Majitel „efjéčka“ mi nabídl svezení a tomu jsem nemohl odolat. Bylo to začátkem prosince, lehce namrzlá silnice a já bez zkušeností, takže to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo. Položil jsem ji. Žádná velká škoda, ale se svou čestností jsem prohlásil, že si tedy motorku koupím. Peníze jsem si musel půjčit, doma se mnou nemluvilo ani rádio a nikdo mi nepofoukal můj odřený hýžďový sval… V létě jsem pak na ní vyrazil se synem přes Rakousko do Černé Hory a poté vnitrozemím zpět. Po pár letech spokojeného ježdění jsem zakoupil novější motorku, Triumpha 955 Sprint. Na této motorce jsem absolvoval mnoho cest po Evropě a zakončil cestou do ruské Karélie. Dodnes před Triumphem smekám, když si vzpomenu, jaké cesty jsem s ním projel a nikde mě nezradil. Nyní na něm jezdí můj syn. Já jsem si zakoupil novou Hondu Transalp, která sice neposkytuje tolik adrenalinu, ale je naprosto spolehlivá a pohodlná na dlouhé cestování. Na této motorce jsem byl v Norsku a projel s ní Island.

Cestujete sám?

Nejraději cestuji se svou přítelkyní, se kterou jsem byl v Brazílii, JAR, Řecku a dalších evropských zemích, nicméně ona na motorku nesedne, takže výlety na motorce absolvuji sám. Jsem samotář, moc toho nenamluvím a ani po měsíčním pobytu v divočině se mi po lidech moc nestýská. Vystačím si s fotoaparátem, tužkou a deníkem. Samozřejmě uznávám, že z hlediska bezpečnosti by bylo lepší jezdit alespoň ve dvou, ale není jednoduché potkat někoho, kdo by měl podobné zájmy, koníčky a přátelskou povahu. Povedlo se mi to jednou, cestu do Karélie jsem absolvoval s kamarádem Jardou a vše proběhlo v příjemné kamarádské atmosféře bez jakéhokoliv konfliktu.

Můžete zmínit některé legrační historky z cest? Dostal jste se někdy naopak na cestách do nebezpečí?

Na cestách zažívám spoustu krásných a milých příhod, ale nevím, zda bych je nazýval přímo legračními. Napadá mě teď ovšem jedna úsměvná ze Sicílie, kde jsem byl na jaře, v květnu. Bylo ještě před sezónou, kempy téměř prázdné a já jsem zůstal dva dny v jednom z nich pod Etnou. Večer jsem seděl na lavičce u lampy a psal si do deníku, když ke mně přišel starší pán z nedalekého karavanu. „Sprechen Sie Deutsch?“ zeptal se. „Ja, aber ein wenig,“ odpovídám. „Do you speak English?“ další otázka. „Yes, but only a little.“ Ani tím jsem jej neodradil a on pokračoval: „Do you like whiskey?“ „Yes,“ zazněla konečně moje jasná a uspokojující odpověď. Strávili jsme pak krásný večer, kdy jsem se dozvěděl, že jsou to němečtí důchodci, kteří každé jaro a podzim tráví na jihu Evropy… A tu lahev whisky jsme vypili až do dna.

No a nebezpečný zážitek? Já raději to špatné zapomínám! Naštěstí mě nic vážného nepotkalo, nicméně ještě teď mě mrazí v zádech, když si vzpomenu na divoké jízdy v Palermu, kdy jsem v zájmu bezpečnosti musel jezdit na čele peletonu zběsilých skútrů a modlit se, že se do té metrové mezery mezi auty vejdu. No a asi nejnepříjemnější situaci s dobrým koncem jsem zažil vloni na Islandu. Vyjel jsem po horské cestě pod ledovec a po cestě dolů jsem na šotolině chtěl zastavit a udělat fotku. Zapomněl jsem na opatrnost, trochu více přišlápl brzdu a už jsem ležel pod motorkou a cítil, jak mi v zaklíněné noze křupe a poskakuji po kamenech. Tolik sprostých nadávek jsem si ještě nedal, jako za těch několik vteřin, než jsem se s motorkou na svahu zastavil. Naštěstí jsem si nic nezlomil, a tak jsem s oteklým kotníkem mohl pokračovat dál. Samozřejmě jsem musel nejdříve počkat asi půl hodiny, než náhodou jel někdo okolo a pomohl mi motorku zvednout.

Co vás v životě nejvíc baví a těší (kromě cestování)?

Pokud tedy pominu cestování a jízdu na motorce, dalším mým obrovským koníčkem je fotografování. V létě fotografuji venku a v zimě fotím v ateliéru (nejraději pěkné holky). Bohužel nemám dost času na všechny své koníčky, takže ke knížce se dostanu jen málokdy, v počítači mám spousty neupravených fotek a rozepsaných povídek, ale pokud se mi naskytne volný víkend, odjíždím na chalupu do jižních Čech, kde si vezmu flintičku a jdu si sednout do lesa na posed, pak zajdu do místní hospůdky na pivko a je mi krásně.

Nesmírně zajímavá mi připadá Karélie, kterou jste navštívil. Můžete nám tuto zemi přiblížit? Když se tam budu chtít vypravit, vybavte mě prosím radami a tipy jako zasvěcený průvodce :-)

Zasvěceným průvodcem se rozhodně necítím, ale samozřejmě pár zajímavých postřehů mám. Domnívám se však, že každý cestovatel bude mít rozdílné zážitky. My jsme měli možná štěstí, neboť se nám nic neztratilo, nikdo nás neohrožoval a ani nechtěl nic ukrást a žádný policajt po nás nechtěl úplatek. Naopak jsme všechny pokuty „ukecali“ a nic jsme neplatili. Na druhou stranu se musí člověk připravit na to, že kvalita cest je nepředvídatelná, v noci nedoporučuji jezdit vzhledem k množství podnapilých lidí na vozovce a síť benzinových stanic též není nejhustší. K tankování mám ještě poznámku – všude v Rusku je potřeba nejdříve u pokladny zaplatit a teprve pak jít natankovat. To platí i u moderních benzínek na hlavních tazích. Strávili jsme pár dní u Oněžského jezera a následně se vydali do vnitrozemí směrem k finským hranicím. Tato oblast kdysi Finsku patřila, o čemž svědčí i názvy vesnic, jako je Suojarvi, Sortovala, nebo Lojmola. Chvílemi jsem se cítil jako v Kanadě – nádherné hluboké lesy protkané divokými vodními toky a temnými jezery – nicméně jakmile se člověk podíval podrobněji do příkopu u cesty nebo na vodní břeh, okamžitě se vrátil do reality – spousta igelitových tašek, všudypřítomný nepořádek a odpadky. Kamkoli se ruský občan dostane autem, tam po sobě zanechá bordel (omlouvám se za to slovo, ale jakýkoliv méně hrubý výraz by nevystihl pravý stav věcí). Lidé jsou tam chudí. Chudá vesnička může vypadat malebně, ale chudé město je tristní. Ve městě Suojarvi je velký závod na opravu kolových vozidel, který je již delší dobu zavřený. Okolo něj stojí dřevěné baráčky plné bývalých zaměstnanců, kteří jsou bez práce, nemají peníze a nemají co dělat, tak se opilí potácejí po prašných ulicích v roztrhaných špinavých hadrech… Rychle jsme z tohoto města přízraků ujížděli, ani fotoaparát jsem nevytáhl. Jinak každodenní večerní táboření na břehu jezera bylo nádherné. Pokud se uložíte v místě, kde trochu pofukuje větřík, ani komáři vás moc neotravují. Měli jsme s sebou i rybářské pruty, ale byla to nakonec zbytečná zátěž. Veškeré ryby, kam se opět dostane ruský člověk autem, jsou vyloveny. Snad nemusím dodávat, že nejsou loveny při sportovním rybolovu, ale pomocí sítí a výbušnin. Příjemně jsme byli překvapeni možností nákupu základních potravin i v té nejzapadlejší vísce. Většinu obchodu sice zabíral alkohol, ale v tom zbývajícím koutě šel koupit chleba, sýr, salám, mléčné výrobky a rybí konzervy. Cesty v této oblasti jsou většinou tzv. „gruntovky“, což znamená hlinitopísčitá roleta zanechaná po pásech od buldozeru. Jsou dva způsoby, jak se dá po ní jet. Buď hodně pomalu, drkotat zuby a modlit se, aby z motorky nevyskákaly všechny šroubky, nebo potlačit pud sebezáchovy, rozjet to alespoň na osmdesát a řítit se po vrcholcích rolety. Pokud ale zaprší – jako že tam prší dost často – z hlíny se stane mazlavé blátíčko… a dál raději nebudu pokračovat, abych vás neodradil od návštěvy tohoto jinak velice zajímavého kraje. A ještě příhoda na závěr. Po několika stech kilometrech, kdy jsme se dostali do relativní civilizace, nás zastavila policejní hlídka za překročení povolené rychlosti. Při omlouvání přestupku jsem uvedl, že jsme se neudrželi z toho nadšení po nájezdu na normální asfalt, neboť jedeme až ze Suojarvi – načež místní policajt vytřeštil nevěřícně oči a když jsem ho ujistil, že je to pravda, pustil nás bez pokuty a ještě zasalutoval.

Jaké máte pracovní i osobní životní cíle?

Po padesátce dostávají životní cíle trochu jiný rozměr. Vím, že už žádnou díru do světa neudělám, a po pracovní stránce již nikam nespěchám. Stresů, nevyspání a zklamání z neúspěchu jsem si už zažil dost, a tak je mým cílem dělat dobře to, co dělám. Myslím si, že skutečnost, že jsem v každém zaměstnání dosáhl po nějaké době vedoucího postavení, dokazuje, že úplně neschopný nejsem, ale zároveň jsem se o sobě naučil, kde mám svůj strop. Své cíle si teď spíše stanovuji v osobním životě. Chtěl bych se zdokonalovat ve svých koníčcích, například ve fotografování, chtěl bych dál pořádat přednášky, které by se lidem líbily, a také bych chtěl letos dopsat a vydat knihu, kterou mám rozepsanou. V neposlední řadě je mým cílem být stále milován lidmi, které i já miluji, a nezpůsobit jim žádnou bolest ani zklamání.

Tak to zní nádherně. A co říká na cestování vaše rodina a jak se dá skloubit s prací v běžném zaměstnání?

Tuto odpověď bych začal vtipem: „Dohaduje se katolický kněz, muslimský imán a židovský rabín, kdy začíná život. Kněz tvrdí, že okamžikem početí, imán zas, že okamžikem narození, a jelikož se rabín jen usmívá a nic neříká, obrátí se na něj. Ten odpoví: Kdepak, život začíná, když děti odejdou z domova!‘“ Tím samozřejmě nechci říct, že by mi byla rodina přítěží, ale od okamžiku, kdy jsou děti velké a spíše vítají, když rodiče vypadnou z baráku, je cestování mnohem snazší. No a tolerance a pochopení mé partnerky se nedá popsat, aniž byste si mysleli, že si vymýšlím. Skloubení s prací je mnohem horší, ale jelikož nejsem rentiér, musím chodit do práce, abych si vydělal peníze, a tím pádem musím i dodržovat pravidla, která jsou tam nastavena. Naštěstí mám fajn kolegy, kteří mi fandí a práci si bez reptání během mé nepřítomnosti mezi sebe rozdělí.

Jaký zvuk má v cizině naše republika? A pokud máte porovnat českou národní povahu s jinými, jak z toho srovnání vycházíme? Můžete vůbec nějak charakterizovat českou mentalitu?

Toto je velice složitá otázka a těžko se na ni odpovídá. Myslím si, že Česká republika má spoustu kvalitních lidí i obrovský potenciál, ať již v oblasti technických věd nebo oblasti kultury. My Češi ale trpíme problémem malosti, neumíme se prodávat, neumíme být na sebe hrdí a neumíme táhnout za jeden provaz jako národ. Pamatuji si, že když jsem byl někdy v roce 1993 na stáži v Belgii, bavili jsme se o politice a ptali se mě, kdo je náš prezident. Odpověděl jsem, že Václav Havel. Všichni hned vykřikli: „Havla známe velmi dobře! A to je váš prezident?“ S důrazem na slovíčku „váš“. Takže naše osobnosti ve světě znají, ale proč si je nespojují s českým národem? Není to třeba i tím, že když kdekoliv po světě přijdu do prodejny se suvenýry, většina z nich má na sobě jejich státní vlajku, jejich státní symboly a propagují jejich zemi. Zkuste zajít u nás na Václaváku do prodejny suvenýrů! Najdete tam ruské matrjošky, trička KGB, otvíráky s americkou vlajkou… Je mi z toho smutno. Samozřejmě vše není jenom špatné, například loni na Islandu v jednom kempu mě oslovil soused, a když se dozvěděl, že jsem Čech, hned začal pět chválu na české studenty, které v Reykjavíku na univerzitě učí.

Máte nějaké životní motto?

Nemám žádné duchaplné motto, kterým bych chtěl řídit svůj život, ale jelikož jsem trochu flegmatik, tak o sobě tvrdím, že jsem fatalista, a věřím, že co se má stát, tak se stane. Možná proto jsem schopen cestovat sám na motorce do míst, kde bych jen těžko hledal pomoc a kde by i menší problém mohl mít nedozírné následky (samozřejmě to neznamená, že bych vyrážel úplně nepřipraven). No, a pokud bych měl přece jen uvést nějaké motto, tak nejblíže výše uvedenému je „nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko“.

(Všechny fotografie lze zvětšit kliknutím na ně.)

 

O autorovi

Více článků od

 

2 Komentáře

  1. Robbie napsal:

    Vendeledn / Teda, sem nečekal že je tady takove1 cenzůra Bylo tam snad nějakfd sprostfd slovo?Eva Aichmajerove1: Drahfd Vendeledne, pro tvůj předspěvek jsou určeny zcela jine9 webove9 stre1nky, proto nebyl zveřejněn.

  2. JUDr. Kamil Klečka napsal:

    Je vůbec možné, aby někde v naší republice žil člověk, který je ne-li stejný tak hoooodně podobný mě? A teď nemyslím vzhledem. Dýmka, fotografování, cestování, motorka, myslivost, přítelkyně, chalupa, fotky navštívených stejných míst, názory a nakonec mi vyrazilo dech stejné motto. Neskutečné. :o )))

Přidejte komentář